Fr. Antonín Náplava
(25.5.1908, 12.11.1931, 15.2.1991)
V této vzpomínce se setkáváme s jednou mimořádně významnou postavou z řad řeholních bratří. Jeho význam pro celou provincii podtrhla zvláště doba dlouhého rozptýlení provincie. A v této době nastal zvláště čas, kdy jako zdravotně odepsaný člověk usilovně sloužil všem členům provincie.
Přibližme si život tohoto našeho bratra. Narodil se 25. května 1908 v Medlovicích, farnost Osvětimany. Otec byl rolníkem, maminka v domácnosti a v hospodářství. Ta především vzorně vychovávala svých šest dětí – tři chlapce a tři děvčata. Jeden z jeho bratří – Jan (zemřel 1941) – byl v Tovaryšstvu také řeholním bratrem.
Antonín nejprve navštěvoval 8 let obecnou školu v Medlovicích. V roce 1922 začal studovat na řádovém jezuitském gymnáziu na Velehradě. Po kvartě se ukázalo, že na studia ve vyšších třídách nestačí, proto z podnětu velehradských otců odešel v roce 1926 do Prahy ke Svatému Ignáci, kde se vyučil sazečem a tiskařem. Už v této době pracoval v malé provinční tiskárně. Tiskly se tam Zprávy z Československé víceprovincie,později provincie Tovaryšstva Ježíšova, Zprávy z Bubenče, Velehradský farní věstník a jiné drobnosti. Po vyučení, v roce 1929, nastoupil Antonín svou základní vojenskou službu v Prešově. Po vojenském výcviku byl přeložen do Košic, kde jako sazeč pracoval v tiskárně Zemského vojenského velitelství. Po skončení vojenské služby žádal ihned o přijetí do Tovaryšstva Ježíšova jako řeholní bratr.
Dne 12.listopadu 1931 začal noviciát na Velehradě. Za dva roky, 13.listopadu 1933, na svátek sv. Stanislava, složil své první řeholní sliby. Po noviciátu byl poslán do Prahy ke Svatému Ignáci. V provinční tiskárně pracoval k větší Boží slávě plných 10 roků, to je do roku 1943. To byla v Praze nacisty zabrána rezidence. Fr. Náplava se s několika kněžími a se všemi scholastiky odstěhoval na Strahov, kde přijal pohostinství premonstrátů. V roce 1944, kdy byli všichni teologové a jejich profesoři zatčeni gestapem, byl Fr. Náplava poslán na Velehrad, kde pracoval až do srpna roku 1948 ve farní kanceláři jako velice vydatný pomocník farnosti. Opět byl povolán do Prahy do provinční tiskárny. Zde žil svůj řeholní život až do násilné likvidace řeholních řádů v noci 13.dubna 1950. Internace Fr. Náplavy probíhala takto: Do 8.září 1950 koncentrační tábor Bohosudov, do 13.srpna 1951 Osek. Od tohoto data pracoval s mnoha dalšími řeholními bratry na dostavbě přehrady Klíčava v okrese Kladno. Po skončení výstavby této přehrady v roce 1955 skončila bratřím, tedy i Fr. Náplavovi, internace. Museli však i nadále pracovat někde u téhož podniku. Většina odešla na stavbu další přehrady – Křímov v okrese Chomutov. Následovaly přehrady Fláje u Litvínova a Jirkov u Chomutova. Zde dosáhl Fr. Náplava důchodového věku. Bylo to v roce 1968.
Fr. Náplava odešel do Prahy, kde se stal topičem v naší rezidenci, tehdy v „Kněžském domově“, u Svatého Ignáce. Po dvou letech se v životě našeho bratra ohlásily nemoci. Nejprve operace prostaty, potom léčení průduškového astmatu. Astma léčil také v plicním sanatoriu na Pleši. Tam mu bylo doporučeno, aby změnil vzduch, a hlavně, aby opustil Prahu. Jeho stav byl velmi vážný. Třebaže byl Fr. Náplava na Prahu už z dřívějších let zvyklý, v poslušnosti odešel 7.srpna 1971 do Charitního domova pro kněze a řeholníky na Moravec. Na dobrém vzduchu Vysočiny se jeho stav podivuhodně zlepšil. Byl za toto rozhodnutí mého předchůdce otce Šilhana vždycky vděčný.
Po příchodu Fr. Náplavy na Moravec jsem byl provinciálem já. Když jsem se tam s ním poprvé setkal, našel jsem jej sedět u psacího stroje, jak někomu cosi průklepem opisoval. Hned se nabídl k pomoci i mně. Vyvolil jsem si tehdy právě tohoto bratra jako pomocníka, jak to bývalo zvykem. A byla to moc dobrá volba. Fr. Náplava opsal v primitivních podmínkách řadu potřebných tiskovin – samizdatů. Neměl tiskárnu, jen větší psací stroj, průklepové papíry a černé kopíráky – největší to vymoženost reálného socialismu. Fr. Náplava byl pracovitý a houževnatý. Měl smysl pro úpravu (povoláním tiskař), mohl psát nejen české texty, ale i latinské (díky studiu latiny v nižších třídách na Velehradě).
V roce 1972 byla v Tovaryšstvu provedena liturgická reforma. V Římě byly vydány latinské texty mše svaté a breviáře o našich svatých a blahoslavených. Jeden výtisk jsem obdržel. Fr. Náplava nejprve texty opsal pro všechny naše kněze. Když jsme tyto texty přeložili do češtiny, a tak získali překlad k užívání na zkoušku, Fr. Náplava tyto české liturgické texty znovu pro všechny, tentokrát i pro bratry, opsal. Součástí této liturgické úpravy byly i životopisy svatých a blahoslavených jako pomůcka k meditaci a také pro případnou homilii. Tyto životopisy byly k dispozici v originále v různých světových jazycích. Jakmile se podařilo i tuto knížku přeložit, Fr. Náplava opět každému členu provincie připravil toto samizdatové vydání. Každým rokem také pro každého vyhotovoval malý sešitek Liturgický kalendář České provincie SJ. U obsáhlejších prací opsal dekrety 32. A 32.kongregace SJ. Z jeho dílny vyšlo i mnoho menších prací, nebo práce na objednávku našich otců. Jednou, když jsem zase něco potřeboval, tak jsem s žertem řekl: „Bratře, stokrát za trest.“ A brat odpověděl: „Řekněme to lépe: stokrát k Boží oslavě.“
Rád bych také připomněl velkou lásku bratra Náplavy k liturgii. Byl jedním z lektorů, a dobrým, při mši svaté v moravské kapli. Pomáhal i starším kněžím jezuitů při soukromé celebraci na pokoji (např. celou dobu pobytu P. Křivánkovi). Nejenže všechno důstojně pro mši svatou na pokoji připravil, ale i starého kněze při celebraci vedl.
Jsme mu opravdu za mnoho vděční, nejvíc však za vzorný příklad krásného řeholního života ve všech vhodných i nevhodných podmínkách. Za zbožnost neokázalou, ale opravdovou. Za uctivost a poslušnost bytostně samozřejmou. Za svědomitou pracovitost vpravdě služebnou.
Svou duši odevzdal Pánu na Moravci 15.února 1991. Na pohřeb se na Moravec sjelo asi dvacet pět spolubratří jezuitů s oběma provinciály – dosluhujícím i nově jmenovaným. V úctě přejeme tomuto našemu bratrovi hojnou nebeskou odplatu.
Z knihy vzpomínek bratra Jana Pavlíka z Velehradu, který popisuje svá setkání s řeholními bratry Jezuitského řádu
Fr. Jan Náplava
(11.2.1895, 29.10.1913, 27.12.1941)
Narodil se v Medlovicích u Kyjova na Moravě dne 11.2.1895. Po školní docházce doma a v Osvětimanech se vyučil v Kyjově krejčím. Tímto svým řemeslem se živil do 29.10.1913, kdy vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova a začal svůj noviciát v nedalekém posvátném Velehradě. 31.10.1915, na svátek sv. Alfonsa, patrona řeholních bratří – jezuitů, se prvními sliby zasvětil plně službě Boží. To bylo za války. Musel však přece narukovat na vojnu. Během této doby prožil veliký nervový otřes, který poznamenal vlastně celý jeho další život. Zásadně se uzdravil, ale někdy trpěl velkou trudomyslností a jeho mysl byla i na nějaký čas docela zatemněna. Plnil své povinnosti, ale nemohl být zcela použit, zvláště ne v řemesle, jemuž se vyučil.
Po návratu z vojny přišel na Velehrad a jeden rok, do roku 1924, připravoval jídelnu pro studenty velehradského ústavu. Další čtyři léta byl na Velehradě pomocníkem zahradníka a připravoval refektář pro spolubratry. Dva roky byl potom v Praze u Svatého Ignáce (1925-1926) a staral se o sklad šatstva a připravoval refektář. Rok pracoval po domě a jako zahradník v rezidenci v Hradci Králové. V letech 1928-1930 byl v Bohosudově opatrovníkem šatstva studentů a připravoval jejich jídelnu. V roce 1931 byl v práci po domě na Velehradě, ale jen jeden rok. Pět roků potom v Českém Těšíně v službě vrátného, po domě uklízel a připravoval refektář. Dva poslední roky v Českém Těšíně vařil a byl nákupčím. Od roku 1937 až do své smrti byl v Hradci Králové. V malé rezidenci vařil, pracoval na zahradě nebo po domě či v přípravě refektáře. Ochráncem jeho křestního zasvěcení byl sv. Jan Evangelista.
Na svůj svátek 27.12.1941 odešel, tento občasnou trudomyslností navštěvovaný řeholní bratr, na věčnost utonutím v řece. Vrstevníci tohoto bratra v jeho ocenění zaznamenali, že byl milý a veselý, pokud neupadl do stavu své trudomyslnosti. Byl i svědomitý a schopný v práci. Jen jeho choroba byla příčinou, že své schopnosti plně neuplatnil. Jistě se setkal s milosrdným Spasitelem.